Maryša / A. a V. Mrštíkové

Informace

Scéna: Milan David
Dramaturgie: Markéta Bidlasová
Režie: Jan Novotný
Obsazení:
Maryša – Hana Kusnjerová
Francek – Jakub Chromeček
Rozára – Kristýna Leichtová
Vávra – Vilém Udatný
Hospodský – Jiří Racek
Babička – Eva Lecchiová
Buček – Ondřej Mataj
Lízalka – Jaromíra Mílová
Lízal – Rudolf Stärz
Strouhalka – Eva Vrbková

 

"No, dítě, tvá matka mluví jako zkušená ženská – nemyslí to s tebó zle."

Maryša - to nejlepší z české realistické dramatické tvorby, jedno ze základních dramat české literatury. Snad skoro všichni známe slavné věty "Od koho je ta káva? Od žida nebo ze spolku?", málokterý Čech prožije život, aby na Maryšu nenarazil, buď ve formě povinné literatury, nebo ji zhlédne jako divadelní představení, záznam některé ze slavných divadelních inscenací v televizi, či starý český film s Jiřinou Štěpničkovou v hlavní roli.

Proč ale hrát Maryšu dnes? (Pokud nám nestačí jako odpověď to, že jde o zatraceně dobře napsanou hru s výjimečnými hereckými příležitostmi.) Pro nás je Maryša především příběhem ženy, kterou zničily společenské normy. A to nejen ty normy, do kterých ji natlačili, kterými ji znásilnil okolní svět, ale také ty v Maryšině hlavě, ty jimiž se znásilnila sama. Cesta ohraničená samými obecnými a objektivními "správně" vede do slepé ulice, z níž se nelze dostat než překročením, destrukcí své bytostné individuální lidskosti. V Maryšině případě vraždou. Tato základní dramatická linka se nám nezdá ani trochu stará, ba naopak. Popři sám sebe, svou přirozenost, své pocity v zájmu vyšší pravdy a bude ti dobře - neděláme to dnes a denně? Jsme normalizováni a více či méně ochotně se normalizujeme. A je nám pak dobře? Bloudíme těsnými uličkami objektivních "správně". Kam ale jdeme a kam můžeme dojít?

Kdo je, podle vás, v Maryše zápornou postavou?
Venkovsko-křesťanská frazeologie, která je schopna zabíjet. Je to frazeologie zvykového myšlení.
Uvědomme si dobu, kdy se děj odehrává. Přesvědčování Maryši k sňatku stojí na velmi chatrných nohách. Toto přesvědčování je artikulováno pouze frázemi, které ji jen utvrzují v prázdnotě obsahu. „Řeč se mluví a voda teče a všecko omyje…“ „Odende-li Vávra, přijde druhé, zas třetí – Petr nebo Pavel.“„ My sme poslóchali rodičů a to nese požehnání.“
Maryša to ví, ale sama se také nechce postavit rodičům, a tím porušit tehdejší normy. Všichni
se chovají správně, snaží se pohybovat v rámci morálky té doby, ale to vede jen a jen k porušení morálních zásad a Desatera, které je jednou z hlavních hybných pák celého dramatu. "Cti otce svého a matku svou" dovede Maryšu k nejstrašnějšímu porušení Desatera – nezabiješ. Jak děsivá spirála.

Na otázku V. Štěpánka odpověděl režisér Jan Novotný

Délka představení: 2 hodiny s pauzou.


O autorovi

Vilém Mrštík (14. května 1863 Jimramov – 2. března 1912 Diváky) byl prozaik, dramatik, literární kritik a překladatel. Narodil se jako druhý ze čtyř synů jihomoravského ševce. Jeho bratrem byl Alois Mrštík, rovněž spisovatel. Část dětství prožil Vilém Mrštík v Ostrovačicích u Brna, kam se rodina přestěhovala. V Brně vychodil gymnázium. V letech 1884 - 90 žil v Praze, kde chtěl studovat malířství. Z existenčních důvodů svůj záměr neuskutečnil. Začal studovat práva, po roce studium ukončil a věnoval se literatuře.

Pro tísnivé existenční podmínky se Vilém Mrštík v roce 1892 přestěhoval k bratrovi Aloisovi do Divák, kam za nimi jezdili mnozí čeští a moravští umělci. V roce 1904 se oženil s Boženou Pacasovou z Olomouce (byla též literárně činná). Ale ani sňatek, uzavřený tak trochu z rozumu, už nemohl vnést klid do jeho stále větší „rozervanosti“ a nemohl zabránit stále se stupňující podezíravosti, stihomamu a uzavírání se do sebe. Vilém Mrštík dlouhodobou duševní krizi ukončil sebevraždou.

Vilém Mrštík publikoval v Rozhledech, Lumíru, Zlaté Praze, Národních listech, České revue a Moravskoslezské revue. Spolupracoval s F. X. Šaldou, přispíval do časopisů jako literární a divadelní kritik. Jako novinář a publicista prosazoval naturalismus É. Zoly a na jeho tvorbu působil i ruský kritický realismus. V roce 1895 podepsal manifest České moderny. Věnoval se také překladatelství, především z ruštiny a francouzštiny. Přeložil díla L. N. Tolstého, N. V. Gogola, I. A. Gončarova, É. Zoly, G. de Maupassanta. Vilém Mrštík také vedl dlouholetou polemickou kampaň za záchranu pražských památek v asanačních pásmech.

Napsal romány Santa Lucia a Pohádka máje, povídkové cykly Stíny, Obrázky, Babbeta, Verunka a drobné povídky, Kniha cest, Zlatá nit, lyrickou prózu Bavlníkovy ženy a jiné povídky (spolu s bratrem Aloisem), a nedokončený román Zumři. Podílel se také na Aloisově románové kronice Rok na vsi. Dále napsal dramata Paní Urbanová, Maryša (spolu s bratrem Aloisem), Anežka (spolu se manželkou Boženou) a publicistické stati Bestia triumphans (kritika nekulturních zásahů a ničení stavebních památek), Moje sny, Cesta do Ruska.

Alois Mrštík (14. října 1861, Jimramov – 24. února 1925, Brno) byl prozaik a dramatik, autor venkovské prózy. Alois vystudoval reálku a učitelský ústav. Učitelskou praxi zahájil na Slovensku, brzy se však vrátil na Moravu, kde působil jako podučitel. Učil v Lískovci, Rakvicích, Hrušovanech, Těšanech a od roku 1889 byl správcem jednotřídky v Divákách. V roce 1901 se zde oženil s Marií Bezděkovou z Kobylí a bratr Vilém zde koupil domek. Alois zemřel ve věku 64 let na následky tyfové epidemie, která v Divákách vypukla v důsledku používání kontaminované vody z obecní studny.

Alois Mrštík do literatury vstoupil drobnými prózami. Přispíval převážně do řady moravských literárních časopisů, ale také do Zlaté Prahy, Lumíru, Světozoru aj. Hlavním tématem děl Aloise Mrštíka byl život na Moravském Slovácku. Ve svých žánrových obrázcích zachytil svébytné prostředí, typy vesničanů, osobité figurky spolu s kritickým pohledem na sociální a mravní rozpory. Alois Mrštík se také věnoval osvětě.

Napsal povídky Dobré duše, Bavlníkovy ženy a jiné povídky (společně s Vilémem), Hore Váhom, Nit stříbrná, Obrazy z Tater, Idyla celoročního života. Především ale spolu s Vilémem napsal rozsáhlou románovou kroniku Rok na vsi a roku 1894 vrcholné české realistické drama Maryša.

Oba bratři povýšili úroveň moravské literární tvorby na srovnatelnou evropskou úroveň.

Oběť, kat a zachránce...

Oběť, kat a zachránce...

Proč hry využívají výlučně těchto tří rolí? Protože právě ty přímo vycházejí z našich zkušeností zažívaných v dětství. Dítě totiž původně zaujímalo místo oběti. Právě děti, čisté a nevinné, jsou totiž pro svou bezmocnost odsouzené k závislosti. Nemají jinou volbu než se podřizovat autoritě rodičů, kteří k nim bývají buď příliš shovívaví, nebo je naopak příkře odmítají. Je přirozené, že jsou nešikovné a nezralé, protože teprve nastoupily dlouhou cestu učení metodou pokusů a omylů. Jak děti postupně rostou, stávají se čím dál aktivnější, nezávislejší a odpovědnější za své činy. Mají odpovědnost za špatné známky, úklid pokojíku, kvalitu vztahů, které udržují s jinými školáky, za svou přesnost atd. Jejich nedospělost v zásadě omlouvá jen jejich věk. V osmnácti letech budou úředně odpovědné za své činy i za to, co s nimi bude. Lidé, kteří se staví do pozice oběti, se snaží o udržení nebo znovudosažení statutu dítěte zbaveného odpovědnosti za své konání, o něž se stará někdo druhý. Tyrani a zachránci si zase mezi sebou rozdělují oba komplementární aspekty rodičovské funkce – na jedné straně jsou usměrňujícím, korigujícím, soudícím, hubujícím a trestajícím rodičem a na straně druhé rodičem živitelem, konejšitelem a ochráncem. Tyto role, které na sebe bereme v našich trojúhelníkových partiích, kdysi představovaly reakci přizpůsobenou reálné situaci. Tyrana jeho okolí původně skutečně týralo, a tak se v něm se vší pravděpodobností nahromadila nevraživost, touha po pomstě a potřeba dávat svou vlastní frustraci zažívat druhým. Zachránce se nejdřív musel nejspíš hodně zasloužit o to, aby si vydobyl pár skrovných známek uznání, a oběť ve svém životě určitě zažívala dramatické okamžiky, které se na ní podepsaly do té míry, že si jejich stopy nese dodnes. Typické způsoby chování oběti, kata a zachránce mohou být v konkrétní situaci ještě občas užitečné. Avšak člověk, který hraje někoho z trojúhelníku, to s nimi přehání a většinou nerozlišuje. I když to dělá automaticky a neuvědoměle, lze tuto volbu role považovat za opodstatněnou jen z deseti procent – z devadesáti procent ji totiž využívá k manipulaci druhými.

Vliv výchovy
Prvořadý vliv na dospělost nebo budoucí nezralost dětí, když se stanou dospělými, má pochopitelně výchova. Když rodiče nezvládnou svou rodičovskou funkci (rodič oběť) nebo překračují mantinely této role (rodič zachránce nebo rodič tyran), nevyrůstají jejich potomci v prostředí, které je pro bezstarostné dítě zdravé a přirozené.

RODIČ TYRAN
Rodič tyran má na dítě přehnané požadavky. Jeho samotného o dětství připravili, a tak musel na sebe dohlížet vždycky a za všech okolností sám a nést odpovědnost, která byla nad jeho síly. Například musel mít dohled nad mladšími sourozenci nebo jim jít příkladem svým chováním, kterému by se nedalo nic vytknout. A to pak bude vyžadovat i po svém dítěti. Úzkostlivý perfekcionista, jímž rodič tyran bezesporu je, nepřiznává dětem právo na omyl a nešikovnost a každé odchýlení od norem, které si sám stanovil a jež jsou samy o sobě přehnané, trestá až příliš přísně. Účelem jeho represivního chování bude rovněž zarazit u vlastního dítěte veškerou radost a bezstarostnost, protože projevy těchto pocitů nesnáší.

Úryvek z knihy Christel Petitcollin: Oběť, kat a zachránce ve vztazích a komunikaci, vydalo nakladatelství Portál, 2008

Maryša - co je správně?

Maryša - to nejlepší z české realistické dramatické tvorby, jedno ze základních dramat české literatury. Snad skoro všichni známe slavné věty "Od koho je ta káva? Od žida nebo ze spolku?", málokterý Čech prožije život, aby na Maryšu nenarazil, buď ve formě povinné literatury, nebo ji zhlédne jako divadelní představení, záznam některé ze slavných divadelních inscenací v televizi, či starý český film s Jiřinou Štěpničkovou v hlavní roli.

Proč ale hrát Maryšu dnes? (Pokud nám nestačí jako odpověď to, že jde o zatraceně dobře napsanou hru s výjimečnými hereckými příležitostmi.) Pro nás je Maryša především příběhem dítěte, poslušného dítěte, které navenek hraje roli "dospělé ženy" a posléze "paňmámy". Je příběhem nedospělé dívky, kterou zničily společenské normy. A to nejen ty, do kterých ji natlačili, kterými ji znásilnil okolní svět, ale také ty v Maryšině hlavě, ty jimiž se znásilnila sama.

Cesta ohraničená samými obecnými a objektivními "správně" vede do slepé ulice, z níž se nelze dostat než překročením, destrukcí své bytostné individuální lidskosti. V Maryšině případě dětská poslušnost končí vraždou. Tato základní dramatická linka se nám nezdá ani trochu stará, ba naopak. Zůstaň nedospělý, zůstaň závislý na cizím vedení, popři sám sebe, svou přirozenost, své pocity v zájmu vyšší pravdy druhých a bude ti dobře... Neděláme to dnes a denně? Nedospěli jsme, jsme normalizováni a více či méně ochotně se normalizujeme. A je nám pak dobře? Bloudíme těsnými uličkami objektivních "správně". Kam ale jdeme a kam můžeme dojít.
Markéta Bidlasová

VIDEO