Naše třída / Tadeusz Słobodzianek

Informace

Obsazení:
Zocha – Hana Kusnjerová
Menachem – Jakub Chromeček
Jakub Kac – Vilém Udatný
Rysiek – Filip Kaňkovský
Abram – Jan Hofman
Wladek – Jiří Racek
Zygmunt – Jaromír Nosek
Rachelka, později Mariana – Eva Vrbková
Heniek – Michal Slaný

Historie 20. století ve 14 lekcích.

To, co se zdálo být nemožné, se stalo. Realita předčila černé představy. Dnes vězí v paměti jako nepochopitelný sen, můra. Odkud to přišlo? Může to přijít znovu? A lze dojít k odpuštění? Jsme schopni, si některé zkušenosti odpustit navždy a neopakovat je? Může být, co není?

Texty písní a básní přeložila Renata Putzlacher.

Významný polský dramatik Tadeusz Słobodzianek napsal hru Naše třída v roce 2008. Jejím centrálním nervovým uzlem je skutečná událost - masakr v Jedwabném v roce 1941, kdy místní katoličtí občané povraždili své židovské sousedy. Naše třída je hodně krutá hra... Proč ji hrát, v čem je přínosná a jiná než všechno, co už o tématu bylo řečeno?
"Já jsem takovou hru nečetla, ani neviděla. Hru, která tak otevřeně přiznává: Ano, my, jako národ, jsme nejen trpěli pod cizí okupací, ale my, jako národ, jsme také utrpení způsobovali. A tím se dostávám k podstatě - esenci násilí. Není důležité, že je to příběh celého dvacátého století. Ani nejde o polsko-židovský konflikt. Jde o prostou a základní otázku – Jak je možné, že si lidé – spolužáci - navzájem mohou takto ubližovat? Odkud se to bere? A samozřejmě, můžeme přečíst mnoho sociologických, historických, teologických a psychologických studií a naroubovat je na tyto situace, ale - nepochopíme. Myslím, že myšlením nemůžeme pochopit nikdy. Jediné, co můžeme - je nějakým způsobem (a my jevištním), znovu prožít tyto příběhy a vlastním bytím pocítit, otevřít, proplakat. A snažit se odpustit a smířit. Každý z nás, kdekoli na světě zažil křivdu, každý z nás kdekoli na světě křivdu způsobil.
A proto je ta hra tak silná. Dotýká se každého z nás. Samozřejmě popisuje modely chování v jejich extrémní podobě, a právě proto nabízí možnost katarze. Jde o obecně lidský model exponovaný na konkrétních příbězích. Odysea 20.století. Hledání směru a smyslu. Kdo jsem já a proč jsem na světě."
Eva Bergerová

Hru Naše třída napsal Tadeusz Słobodzianek v roce 2008. Jejím centrálním nervovým uzlem, je skutečná událost - pogrom v Jedwabném v roce 1941, kdy místní občané povraždili své židovské sousedy.

Délka představení: 2 hodiny a 15 minut s pauzou.



Partnerem inscenace je Polský Institut. 

Datum premiéry: 2012-12-12

Z rozhovorů s Tadeuszem Słobodziankem

(…) No, ale já nechci nikoho obviňovat, ani odsuzovat, když máme do činění s dramatem, tragédií.
Proč ne?
Protože nejsem ani soudce, ani prokurátor, ani Pán Bůh.
Dokonce i novinář a filmař v dobré víře vyprávějící o stejné záležitosti, mohou vyprávět protichůdně, i když vycházejí ze stejných faktů a dokumentů. Všude se totiž skrývá interpretace. Proto upřednostňuji vyprávět vymyšlené příběhy – i když opřené o pravdivé události – a budovat v nich pravdivé vztahy mezi vymyšlenými postavami. Jinak řečeno - vytvářet fikci, která je podobná skutečnosti, ale sama neusiluje o to se jí stát, i když usiluje o hledání pravdy.

Úryvek z rozhovoru Tadeusz Słobodzianek i fikcja, która szuka pravdy, který uveřejnila Gazeta wyborcza 21.9. 2010, přeložila Eva Bergerová

Jak na tento text reagovali diváci v Londýně, kterých se toto drama bezprostředně nedotýkalo?
Oni se nechytají na žádnou polskou martyrologii. Je to mnohonárodnostní společnost, ve které každý přichází ze světa poznačeného neméně bolestnými traumaty. Po představení za mnou chodili lidé z celého světa a chtěli o tom mluvit. Viděli v té inscenaci něco skoro terapeutického, důležitého pro každodenní, životní praxi, ne pro jednorázovou divadelní zábavu. Šanci, že skrze text budou spolu moci mluvit nebo se dokonce moci smířit. Lidé, kteří by se v jiném kontextu pozabíjeli, se tady účastní jedné rituální, očišťující zkušenosti – to je síla divadla.

Úryvek z rozhovoru Rozmowa z Tadeuszem Słobodziankiem, laureatem Nike 2010, který uveřejnila Gazeta wybocza 3. 10. 2010, přeložila Eva Bergerová

M. Ruczaj: Co se stalo v Jedwabnem?

Co se stalo v Jedwabnem?

Jedwabne je městečko v dnešním severovýchodním Polsku. Před 2. světovou válkou bylo, stejně jako většina podobných sídel v této oblasti, přibližně z poloviny osídleno Židy. V září 1939 se ocitlo v sovětské okupační zóně. Červen 1941, začátek operace Barbarossa, je – jak poukazuje americký historik Timothy Snyder – rovněž začátkem první, „divoké“ fáze holocaustu, předcházející „organizovanou“ exterminaci ve vyhlazovacích táborech. Na celém nacistickým Německem obsazovaném území, od Besarábie až po Estonsko, docházelo k masovým popravám Židů, prováděným především speciálními jednotkami policie, tzv. Einsatzgruppen. Vraždění se účastnili v některých případech i místní obyvatelé – ať už byl jejich motivací antisemitismus, touha po materiálním obohacení či domnělý podíl Židů na stalinském teroru. Severovýchodní oblasti Polska nebyly v tomto ohledu výjimkou.

V Jedwabnem došlo 10. července 1941 k brutálnímu vyvraždění několika set židovských obyvatel: část mužů byla donucena pochodovat městem se sochou Lenina a následně popravena, většina pak byla zaživa upálena v místní stodole. Nejednalo se zřejmě o „spontánní“ akci: rozhodnutí o „likvidaci“ židovské komunity padlo pravděpodobně na setkání německých policistů s novým starostou a dalšími zástupci městečka, avšak přímými vykonavateli zločinu se stalo několik desítek polských obyvatel Jedwabneho a okolních vesnic. Podle odhadů v tento den zahynulo v Jedwabnem nejméně 350 Židů.

Zločin byl vyšetřován komunistickým soudem v roce 1949 a posléze zapomenut – až do přelomu tisíciletí, kdy vyšla kniha amerického sociologa polsko-židovského původu Jana Tomasze Grosse Sousedé. Příběh vyhlazení židovského městečka. Kniha vyvolala jednu z nejbouřlivějších debat v polských dějinách po roce 1989. Ačkoliv byl Gross mnohými historiky kritizován za selektivní přístup k pramenům či opomíjení historického kontextu a některé jeho dílčí závěry (např. počet zabitých Židů či role německého okupanta) byly zpochybněny, klíčový podíl etnicky polského obyvatelstva na masakru zůstává neoddiskutovatelným faktem.

Publikace se stala katalyzátorem veřejné diskuze problematizující mnohdy černo-bílý obraz Polska během 2. světové války. Už v roce 2001 byl odhalen nový památník obětem zločinu a tehdejší prezident Aleksander Kwaśniewski během ceremonie pronesl oficiální omluvu jménem polské společnosti. Jedwabne se v Polsku stalo symbolem nutnosti vyrovnat se s černými kapitolami vlastní historie. V univerzální rovině pak zůstává připomínkou zla v každém z nás, které – pokud tomu napomáhají vnější okolnosti – dokáže zcela zastínit a zpochybnit humanitu…

Maciej Ruczaj, Polský institut v Praze

Velvyslanec Izraele Szewach Weiss o Jedwabnem

Projev Szewacha Weisse, velvyslance Izraele v Polské republice, pronesený v Jedwabnem dne 10. července 2001 u příležitosti odhalení památníku obětem masakru.

Pane prezidente, pane starosto, dámy a pánové,
zkusme na chvíli zavřít oči a představit si toto místo tak, jak vypadalo před více než šedesáti lety: náměstí, bryčky, děti hrající si na ulici. Jedwabne bylo krásné městečko, kde žili Poláci a Židé dohromady. Jedwabne bylo obrazem tehdejšího Polska: barevného a kouzelného světa, kde se polština a jidiš navzájem prolínaly.

Tento svět – tato epocha židovských dějin – skončila náhle a šokujícím způsobem v onen tragický letní den, přesně před šedesáti lety. Lidé, kteří bydleli spolu s Židy v Jedwabnem, kteří znali jejich jména, kteří se s nimi přátelili – ti stejní lidé se proti svým židovským sousedům obrátili, zavřeli je do stodoly a povraždili je nebo upálili zaživa. Právě proto je tato událost tak neuvěřitelně bolestivá, hrůzná a znepokojivá.

Já, Szewach Weiss, velvyslanec Státu Izrael v Polsku, jsem v této zemi vyrůstal a měl jsem to štěstí potkat jiné sousedy. Díky těmto lidem jsme já i moje rodina přežili holocaust. Díky těmto lidem stojím dnes před Vámi. Znám také jiné stodoly, v nichž byli Židé ukrýváni. S myšlenkou na naši lepší společnou budoucnost cítím potřebu to tady a teď prohlásit. Reprezentuji zde stát Izrael – zemi, která je symbolem znovuzrození a obnovy, ale také houževnatosti židovského národa. Žijí tam také lidé, kteří přežili šoa, jejichž životy byly zachráněny díky odvaze polských sousedů – statečných a čestných lidí.

Přišel jsem sem, do tohoto slzavého údolí, abych odsoudil onen hrůzný zločin a zdůraznil, že nikdo už naše mrtvé neoživí. Vím, že mnoho statečných lidi v Polsku se smyslem pro dějinnou spravedlnost, chápe nyní jako svůj úkol prozkoumat tuto šokující událost. Jsem si jist, že na konci tohoto vyšetřování bude tento památník obsahovat celou pravdu o tom, co se v Jedwabnem stalo, bez ohledu na to, jak hrozné to bude. Oběti Jedwabneho se tak konečně dočkají spravedlnosti. (…)

K tomu ať nám dopomůže Bůh.

O Naší třídě...

Słobodziankova hra Naše třída vychází ze skutečných událostí, skutečných osudů. Vypráví příběh deseti lidí, mužů a žen, Poláků a Židů, spolužáků z jedné třídy, z jedné školy, z jedné malé obce, velmi podobné polskému městečku Jedwabne. Historie začíná dětstvím, prvním výrazným zlomem je smrt maršála Piłsudského, po níž se v ještě dětském kolektivu začínají objevovat první problémy, rozdíly ekonomické, náboženské, první agrese a neshody.

Válka na sebe nedá dlouho čekat, oblast (podle paktu Molotov - Ribbentrop) obsazuje nejprve Rudá Armáda, později Němci. Jednotlivé příběhy se i dále rozrůzňují, někdo se stává komunistou, jiný nacionalistou a odbojářem, někdo kolaboruje s NKVD, někdo s gestapem. Politickými zákrutami doby se proplétají také osobní vztahy – zhrzené i naplněné lásky, animozity, svatby, porody. Neuralgickým bodem hry, který krutě poznamená životy všech postav je pogrom na židovské obyvatelstvo obce, krátce po obsazení německou armádou. Vyvraždění Židů jejich polskými sousedy (ve hře spolužáky) přežije jen málokdo. Následky pak provázejí všechny, jak vrahy tak zachráněné a to ať už zůstanou doma v socialistickém Polsku nebo se octnou kdekoliv ve světě – v Izraeli či Spojených státech amerických. Ovlivňuje to jejich další životy a činy až do jejich smrti, stín zmařených židovských životů dosahuje i na jejich děti, na jejich blízké. Některé postavy zcela pohltí touha po odhalení pravdy, odčinění zločinu, jiné touha po pomstě (a dovede je do řad komunistické tajné policie). Někteří prožijí život jako sice společensky úspěšné, ale duševně zmrzačené bytosti, jiní si nepřejí nic než si konečně odpočinout, zapomenout.

Závěr hry se odehrává de facto v současnosti. Poslední žijící spolužáci se ptají – jak podivný byl náš život, jaký smysl měl? Jejich život končí, život jako takový však pokračuje – v jejich dětech a vnucích, v dalším příběhu městečka. Hra končí básní o Polární hvězdě, metaforou pohledu na hvězdné nebe. Končí uvědoměním, že jsme součástí univerzálního systému, že snad máme naději na odpuštění a smíření, na jasnější cestu.

Jazyk hrdinů je – všední, naivní a brutální – proplétá se s jazykem populárních veršíků a písniček pro děti. Słobodzianek přejímá archetypy romantického dramatu a lehce polemicky navazuje na Mrtvou třídu Tadeusze Kantora.

Markéta Bidlasová, dramaturg

Eva Bergerová k Naší třídě

Připadá mi zvláštní, že se středoevropští dramatici poslední dobou ve zvětšené míře začali zabývat 
příběhy z dějin 20. století. A to příběhy, které pro ten který národ nejsou příjemné. Viliam Klimáček
je nazval „příběhy národní hanby“. Jsou to příběhy, které mění obecný obraz té které společnosti. Jsou to
příběhy, které byly zameteny pod koberec. Kromě Naší třídy je to například Klimáčkova hra Holokaust o slovenském antisemitismu, o slovenském „odsunu“ Židů (premiéru má v bratislavském divadle Aréna
ve stejný den jako Naše třída v Praze). Nebo je tu hra Tomáše Vůjtka Smíření, která reflektuje masakr na Švédských šancích u Přerova v červnu roku 1945 (tuto hru chceme v Divadle Komedie uvét ve světové
premiéře v roce 2014). „Příběhy národní hanby“ jsou jednou z našich dramaturgických „podliníí“ v rámci linie nových textů středo a východoevropských autorů psaných přímo pro náš soubor.

V Polsku měl také letos, v roce 2012, premiéru film Pokłosie režiséra Pasikowskiego – který se zabývá stejnou otázkou jako Naše třída. Tvůrci filmu se dostali mezi mlýnské kameny. Jsou oslavováni za otevření citlivých témat, ale také označováni za zrádce… Polsko bývá často považováno za antisemitskou zemi. Na druhou stranu, Polsko je zemí, ve které je nejvíce lidí, kteří obdrželi titul „Spravedlivý mezi národy“, to znamená lidí, kteří se zasloužili o záchranu člověka židovského původu před holokaustem. V Polsku je toto téma velmi citlivé, hodně se o něm diskutuje, vzbuzuje velké emoce. A to je, myslím, dobře.

Podle mě, pokud chceme někomu dát nějakou nálepku, měli bychom nejprve prostudovat kontext a důvody. Pokud se chceme, a my s inscenací Naše třída k tomu směřujeme, pokusit odpovědět na otázku, jak je možné, že jedni spolužáci upálili jiné spolužáky, je třeba znát historii a souvislosti. V 16. století bylo Polsko jedinou zemí v Evropě, kde mohli Židé vlastnit pozemek a těšili se poměrně rozsáhlé svobodě. Proto se jich tam mnoho přestěhovalo. Polsko také bylo a je velmi silně katolickou zemí. Na jedné straně to byla právě křesťanská etika, která isnpirovala většinu Spravedlivých k pomoci Židům. Na druhé straně často pokroucené interpretace křesťanství, zdůrazňující třeba skutečnost, že Židé jsou „vrahy Krista“ vedla k nesnášenlivosti.

Z odlišného náboženství a především náboženské nesnášenlivosti také vyplývalo mnoho iritujících, provokujících situací. (Katolíci a Židé například nemají svátky ve stejných dnech. Anna Bikont v knize My z Jedwabneho popisuje situaci konce 30. let ve zkratce takto – 23. září – svátek Yom Kipur, největší židovský svátek. Náměstím se ubíraly davy. Katolíci nevycházeli ven. Ale byli ochotni svým židovským sousedům pohlídat malé děti. 3. května – Den konstituce – polský svátek. Sbor v kostele zpíval: „K Tvým oltářům prosbu skládáme, kéž bys Polsko Židů ráčil zbavit, Pane.“ Procesí. Teď naopak nevycházeli z domu Židé… Když tohle čteme, musíme si však uvědomit, že nacionalismus tou dobou eskaloval v celé Evropě.) Do po loviny 30. let byla ale situace celkově klidnější. Obce ještě pořádaly společné společenské akce. Teprve po smrti maršála Piłsudského začali být Židé z polských akcí vyháněni, židovské děti byly přesazovány do zadních lavic.

Další příčinou nevraživosti na židovské obyvatelstvo, které je nutno si povšimnout, je fakt, že Židé v oblasti Jedwabneho sice nebyli bohatí, ale v porovnání s většinou svých polských sousedů měli alespoň co jíst. Devadesát procent lidí zde bylo opravdu velmi chudých. Nejvýživnějším jídlem některých polských dětí byl židovský čulent, který dostaly, když v sobotu po škole přišly svým židovským spolužákům nabídnout sešity k opisování…

Antisemitismus tedy měl evidentně kromě náboženského základu také původ v ekonomickém nedostatku. V jedné z výpovědi svědků to jeden ze sousedů vysvětluje naprosto jasně: Rabovali a zabíjeli, protože potřebovali teplé spodní prádlo. Navíc v prostředí nuzném nejen na hmotné prostředky, ale také na jakékoliv vyšší než základní vzdělání, na kontakt s kulturou, s jiným než oficiálním pohledem na svět, muselo být dot snadné si již jako dítě vytvořit „správné“ názory. A potlačit vzpomínky na to, že mé slzy nad rozbitým kolenem vypadaly úplně stejně jako ty Abramovy nebo Rachelčiny.

V této úvaze se nesnažím dobrat k historické pravdě, ale spíše hledat důvody, které mohly vést k těmto masakrům. Jde mi o jakousi subjektivní drobnou příčinnou analýzu a obhajobu postav Naší třídy. V žádném případě si nekladu ambici na historický esej. Co se týče důvodů, proč tuto hru hrát, jsem si jistá tím, že jejím té matem nejsou jen situace, činy, které se týkají Poláků a Polska. V naší zemi se podobné věci děly také. Jen se o nich málo mluví… V Naší třidě nejde pouze o historii, ale o obecný model lidského chování v extrémních podmínkách. Nevím, jak bych se chovala já. Nevím, jak by se chovali mí přátelé…

Eva Bergerová

Video