Past / Tadeusz Różewicz

Informace

Obsazení:
Ottla, Ševcovské dítko, Zákaznice s pytlíkem na hlavě, Vězeň – Hana Kusnjerová
Max, Zákazník s pytlíkem na hlavě, Vězeň, Rada Friedenthal – Jan Zadražil
Greta, Valli, Ševcovské dítko, Vězeň – Kristýna Leichtová
Otec, Holič, Vězeň – Vilém Udatný
Franz, Zdenda – Jan Hofman
Dušička – Jiří Racek
Matka, Ševcová, Vězeň – Eva Lecchiová
Felice, Elli, Ševcovské dítko, Vězeň – Eva Vrbková

V dalších rolích: Paula Kinga Dobosz, Ondřej Kirsch a Michal Slunéčko.


"Ty do tý naší almary nelez, ty nenávidíš lidský teplo, rodinný teplo!"

Sen-báseň-groteska. Hra jako kaleidoskop složený z tragikomických životních situací jednoho talentovaného mladíka – Franze Kafky.

Dnes mýtus, tehdy křehký cynik. Vášnivý autista. Krutý vegetarián. Intelektuál toužící po životě na venkově. Někdy nedospělý pozér, jindy nadaný a pracovitý muž, nadějný spisovatel.
Před hrozivou pastí běžného rodinného života (jenž pomalu kráčel do chřtánu koncentračního tábora) ho zachránila nemoc. Doručila jej smrti dříve, než stačil dospět a přijmout zodpovědnost za sebe, své činy i své dílo.
Hra o výjimečném jednotlivci, který je zároveň ztělesněním celého lidstva. Hra o hledání smyslu a hodnotového řádu v době nejprudšího a nejděsivějšího rozkladu humanitních hodnot, na prahu Apokalypsy.

Délka představení: 2 hodiny s pauzou



Moc děkujeme za pomoc při přípravě inscenace občanskému sdružení ANNO DOMINE MARTINICE, které spravuje pozdně renesanční sídlo v Martinicích. Sídlí zde neuvěřitelné a rozlohou největší vetešnictví v republice. Více o Martinicích najdete zde...

O autorovi

Tadeusz Różewicz (*1921) je významný polský básník a dramatik (jeho význam pro polskou literaturu je srovnatelný u nás třeba s Josefem Topolem nebo Václavem Havlem), který se nikdy nesmířil s válečnou tragédií a který s posedlostí sobě vlastní sleduje současné projevy lidské krutosti. Różewicz je existenciálním hledačem nové formy básnického vyjádření, odchylující se od avantgardy směrem k asketické prostotě a zkratce. Je uznávaný jako velký moralista, ale také odsuzovaný za nihilismus, je autorem s nepříjemně pronikavým pohledem na současnost.

Tadeusz Różewicz se narodil v kultivované úřednické rodině v Radomsku poblíž Čenstochové, jako prostřední ze tří bratrů. Starší bratr Janusz byl jeho velkým vzorem, výrazně ho ovlivnil, pobízel k psaní, sám také úspěšně psal verše.

Hned první dny druhé světové války bylo Radomsko bombardováno a poté anektováno Němci. Janusz, absolvent důstojnické školy, šel téměř okamžitě na frontu a později pracoval jako vyzvědač v odbojové organizaci Armia Krajowa – Zemská armáda. V roce 1944 ho zatklo gestapo, dlouho ho mučili a posléze zastřelili. Jeho smrt rodinu a obzvlášť matku těžce poznamenala. Tadeusz absolvoval během války půlroční důstojnický výcvik Zemské armády a posléze pracoval až do konce války s partyzánskou skupinou. Mezi partyzány se seznámil se svou budoucí ženou Wieslawou.

Po válce se Tadeusz rozhodl studovat umění v Krakově, začal vedle studia intenzivně psát, zajímal se o ostatní umělce a komunikoval s nimi, s prozaiky, dramatiky, básníky. Hledal vlastní styl, pravdivost, zkoumal zda je vůbec možné „psát poezii po Osvětimi“ Zavrhl patos, odmítl interpunkci, rýmy, pravidelné sloky, jakékoli ozdoby, toužil po „nahém, holém verši“, podobném očištěným cihlám nebo kamení z trosek. V roce 1947 vydal první sbírku Nepokoj, která byla přijata jak kladně, tak rozhořčeně – především proto, že v ní nezazníval žádný jásot z budování socialismu.

Postupně vycházely další sbírky, Różewicz byl stále častěji kritizován jako „formalista“ nebo dokonce „ideolog imperialismu“. Koncem čtyřicátých let nicméně našel i světlejší barvy, zřejmě hlavně díky založení rodiny a štěstí v soukromém životě.

V padesátých letech psal a vydával Różewicz stále víc prózu, v šedesátých letech pak začal s psaním dramat a také filmových scénářů. Jeho divadelní tvorba vyrostla takřka organicky z jeho básnického díla. Jako dramatik nemilosrdně zrušil konvence divadelního jazyka a začal vědomě užívat v replikách básnické slovo. Zneklidňující apokalyptické vize podával nahlížené optikou frašky. Nabídl tak polskému divadlu originální koncepci, která se lišila od všeho, co do té doby bylo k vidění na jevišti. A to v časech, kdy se toho o postupech absurdního divadla, jak je ve svých hrách ověřovali Eugéne Ionesco a Samuel Beckett, ještě moc nevědělo. V tomto kontextu byla Różewiczova dramata skutečným zjevením.
V roce 1961 to bylo jeho první drama – Kartotéka. Zpočátku přijato s rozpaky, posléze se dočkalo mimořádného mezinárodního úspěchu. Kartotéka se počítá k největším polským dramatům, hraje se dodnes. Také další Różewiczovy hry se úspěšně, byť s nejednoznačným přijetím, uvádějí - Stará žena vysedává, Bílé manželství, Do písku a další. Hru o Franzi Kafkovi Past Różewicz napsal v roce 1982 na základě své fascinace, svého dlouholetého zájmu o Kafku, jeho život a dílo. Kafka ho inspiroval již dříve ke kratší hře Odchod Hladomřivce, napsal také několik kafkovských básní.

Po Pasti následovala období tvůrčího „mlčení“. Což byla zřejmě mimo jiné reakce na obtížnou situaci, kterou prožíval. Różewicz se totiž nijak neúčastnil bouřlivého politického života osmdesátých let. Vždy usiloval o nezávislost, žil mimo hlavní intelektuální centra na venkově, nebyl členem žádné umělecké skupiny ani politické strany, neangažoval se za Solidaritu. Což mu mnozí měli za zlé, byl terčem ostrých útoků. Nesl to těžce. Teprve počátek devadesátých let přinesl úlevu a Różewicz začal zvolna zase psát. Vrátil se jak k dramatům, tak k poezii. Vznikla tak hra Rozházená kartotéka (svým způsobem pokračování původní Kartotéky) a postupně několik dalších básnických sbírek. V nich Różewicz bilancuje, reflektuje současnost, svět na sklonku tisíciletí, ale mnoho z básní je vlastně reflexí tvorby a poezie samé. Zatím poslední Różewiczova básnická sbírka vyšla v roce 2002.

A. Wagnerová o Hermannu Kafkovi

Jak dítě vnímalo otce? Byly to dva protikladné signály, které vysílal. Na jedné straně mohutná postava a autoritativní gesta, která přímo drtila, na druhé straně utajený druhý plán nejistoty, stejně jako sklon k sebelítosti, které citlivé dítě instinktivně vnímalo. Před tím prvním mělo strach, to druhé mu nepozorovaně „přešlo do krve“. Jak nepodobní si robustní otec a gracilní syn na první pohled byli, podobali se sobě na druhé straně svým sklonem k narcisismu a hypochondrii.
Kafkovy sestry se s otcovými nenáladami vyrovnávaly lépe než jejich bratr. Zvlášť Ottla. Ale na Ellině a Valině pasivitě se negativní atmosféra, kterou otec kolem sebe šířil, jistě podepsala. A Franz byl jako prvorozený syn vystaven zvlášť silnému tlaku očekávání. Jeho problémy se zvládnutím života se ovšem nedají vysvětlit a odvodit jako přímý důsledek působení tyranského otce, jak se to často interpretuje. To, co bychom mohli označit jako Franzovu neurózu, je vlastně jen pokračováním neurózy otcovy: výsledkem neverbálního přenosu a internalizace druhého skrytého plánu otcovy osobnosti, jeho nejistoty a rozpolcenosti v důsledku nezvládnutého sociálního vzestupu, za pravděpodobného spolupůsobení neartikulovaného a nezpracovaného „rodinného neštěstí“ v podobě familiantského traumatu deklasovanosti a nespravedlivého osudu. Zde v tomto nezpracovaném rodinném neštěstí, nebýt familiantem, by mohl být i zárodek Hermannovy a Franzovy tendence k narcisismu a sebelítosti.
Protože si Franz Kafka toho přenosu sám nebyl vědom, musel v jeho fantazii otec nabýt dimenzi a moc, která tuto jeho „hrůzu z otce“ činila pro něho věrohodnou. Pro ostatní, například pro Maxe Broda, stejně tak jako pro učně Františka Bašíka, který se u Hermanna Kafky v letech 1892 až 1895 učil a ve svých vzpomínkách nám o tom zanechal zajímavé svědectví, nebyl Hermann Kafka žádný tyran, ale docela obyčejný přísný, ale spravedlivý, poněkud náladami trpící člověk a šéf. Stejně tak i Max Brod nemohl Kafkův strach z otce pochopit.
V jednom bodě ovšem Franz Kafka svým otcem skutečně trpěl, nikdy se o tom ale nezmínil, protože to bylo příliš zraňující a nespravedlivé. Zatímco on sám patřil k pražské intelektuální elitě, byl jeho otec nevzdělaný a jednoduše myslící člověk. Diferencovanější rozhovor s ním byl sotva možný, a už vůbec ne o věcech, kterými žil jeho syn. Otcové jeho přátel, například Maxe Broda nebo Felixe Welsche, byli na rozdíl od Hermanna Kafky záviděníhodně vzdělaní, kultivovaní a distinguovaní muži. Jak velice Franz Kafka po takovým vzdělaném otci toužil, odhaluje sen zaznamenaný v denících, v němž Hermann Kafka v salonu ne nepodobném literárnímu salonu Berty Fantové před vybranou společností přednáší o řešení sociální otázky. Chudák Hermann. Chudák Franz.
Jestliže František Bašík ve svých vzpomínkách staví Hermanna Kafku takříkajíc opět na nohy, pak jeho obraz Julie Kafkové je zcela v souladu s tím, co o ní víme z jiných svědectví. Obohacuje jej jen o několik dosud neznámých detailů, které nám její působení v rodině a obchodě přibližují. V obchodě se Julie Kafková držela sice v pozadí, ale vystupovala jako rovnoprávná partnerka svého muže, který s ní konzultoval všechna svá rozhodnutí. Shoda mezi oběma manželi přitom neušla ani malému učeníkovi. Juliinu chytrost, uvážlivost a dobré srdce potvrzuje i dvojí strategie, se kterou svému poněkud osamělému synovi pod záminkou učení češtině opatřila v Bašíkovi přítele, kterému tím zároveň ulehčila dlouhý pracovní den. Její duševní horizont přitom odpovídá jejímu měšťanskému okolí a původu. Služebnou, kterou přistihne v náruči zaměstnance z obchodu, okamžitě propustí, zatímco muž zůstává bez trestu. A když zjistí, že chlapci se na procházce baví o tom, jak přicházejí na svět děti, je s vyučováním češtiny konec. Podobně konvenční je i její chování vůči dcerám.

úryvek z článku Aleny Wagnerové Občan královského města Prahy Hermann Kafka
Literární noviny, 27. prosince 2007

Dr. Renata Putzlacher o Pasti

Pražské Divadlo Komedie, jež se od začátku zaměřuje především na polskou dramatiku, chystá – po uvedení Słobodziankovy Naší třídy, Gombrowiczovy Pornografie a Schaefferova Scénáře pro tři neskutečné, ale existující herce – premiéru Pasti, jedné z nejzajímavějších her Tadeusze Różewicze. Tento originální básník, prozaik a dramatik, několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, je tvůrcem svébytného proudu v polské literatuře, soustředěného na otázky existence, již chápe především jako zápas s nicotou. Jeho tvorbu lze označit za obraz svědomí doby.
Nejsilnějším tématem díla Tadeusze Różewicze je reflexe války a lidského jednání zdeformovaného strašnými zážitky. Autor své texty zabydlel postavami, které často podléhají deziluzi, nejsou schopny navázat kontakt s druhým člověkem, mají narušenou osobnost a permanentně trpí pocitem ohrožení a smutku. I proto se jedním z Różewiczových hrdinů stal Franz Kafka – v dramatu Past jsme pozváni do jeho rodiny, ale autor se nezajímá pouze o jeho vnější osudy, snaží se pochopit i vnitřní život spisovatele, jeho zoufalství a úzkost. Zároveň hra vypovídá i o univerzálním tvůrčím hledání, o neustálém pochybování každého autora o sobě samém, o svém tvůrčím úsilí a reflexi svého díla.
Když se člověk rodí, není svéprávný, žije v pasti a v ní také umírá. Ne všichni si to uvědomují, ale Franz, hrdina Pasti, to všechno chápe, dokonce předvídá budoucí události, které nastanou po jeho smrti. Pro českého diváka, který dosud neměl možnost seznámit se s tvorbou jednoho z posledních žijících významných polských dramatiků, může být zajímavý i fakt, že Różewicz, jakožto mluvčí generace silně poznamenané válečnou zkušeností, se dívá na svého hrdinu, jenž zemřel před začátkem Apokalypsy, z perspektivy člověka, který zažil druhou světovou válku. Díky tomuto pohledu vytváří Różewicz ve své hře metaforu lidství polapeného do pasti nelidských dějin, jež ve XX. století vyústily v další válečný konflikt a masovou genocidu.

dr. Renata Putzlacher-Buchtová, polonistka a překladatelka

Postavy Pasti ve skutečnosti...

Franz Kafka (1883 - 1924)
pražský, německy píšící spisovatel židovského původu a jeden z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století.
Pocházel z rodiny zámožného obchodníka. Po vystudování práv na pražské německé univerzitě pracoval jako úředník v pojišťovnictví. Jako zdatný, výkonný a odborně skvěle kvalifikovaný úředník tak dosáhl hodnosti vrchního tajemníka.
Nejdůležitější však pro Kafku bylo psaní, což se příliš neshodovalo s prací v úřadě, kterou svědomitě vykonával. Po propuknutí plicní choroby v r. 1917 sedm let marně s nemocí zápasil. Poslední léta svého života trávil většinou v zotavovnách a v léčebných ústavech v Čechách i v zahraničí. Ani v těchto letech však nepřestával psát. Jeho komplikovaný postoj k životu, geniální schopnost analýzy, problematizující i nejprostší věci života, nemoc a existenciálně pociťovaná potřeba psát krutě poznamenaly jeho vztah k světu a jeho úsilí o uzavření manželství a založení rodiny.
K svému dílu byl Kafka neobyčejně kritický. Jen malou jeho část uvolnil, většinou pod nátlakem, ke knižnímu vydání (Rozjímání, Proměna, Ortel, cyklus Venkovský lékař, V kárném táboře, cyklus Umělec v hladovění). Větší část jeho díla, ta, která později vytvořila Kafkovu světovou slávu, vyšla z pozůstalosti („americký“ román Nezvěstný, romány Proces a Zámek, přes 30 povídek a desítky fragmentů, Deníky z let 1909–1923 a cykly korespondence Felici, Mileně, Ottle a rodině a Rodičům z let 1922/24).

Hermann Kafka (1852 - 1931)
pocházel z Oseka u Písku, byl synem židovského rituálního řezníka, čtvrtým ze šesti sourozenců. Z rodné vsi se počátkem 80. let 19. století přestěhoval do Prahy a z chudého podomního obchodníka se během dalších let vypracoval až na majitele velkoobchodu s galanterním zbožím. Značný vliv na to měl sňatek s dívkou ze zámožné rodiny Julií Löwyovou. V pozdním věku se stal majitelem činžovního domu na Starém Městě.
Hermann Kafka byl fyzicky velmi zdatný, houževnatý, podnikavý a ctižádostivý muž silné vůle, po celý život usiloval o společenský vzestup a úspěch, měl sklony k panovačnosti a prchlivosti, svou rodinu ovládal tvrdou rukou.

Julie Kafková, rozená Löwyová (1856 - 1934)
pocházela z bohaté židovské rodiny obchodníků s textilem a pivovarníků z Poděbrad. Měla tři vlastní a dva nevlastní bratry. V rodině Löwyů se ovšem také vyskytovalo silné náboženské zanícení, jistá úzkostnost a také prababička, která spáchala sebevraždu.
Rodina Löwyova byla sice jinak situovaná než rodina Kafkova, patřila ale rovněž k vrstvě českých Židů asimilovaných k němectví, kteří po zrušení zásahů a omezení postihujících židovské obyvatelstvo odcházeli z venkova do velkých měst, kde se cítili bezpečněji.
Julie žila celý svůj dospělý život jako "milující otrokyně" v manželově stínu, byla jeho pravou rukou v obchodě i trpělivou společnicí v oblíbené hře v karty. V konfliktních situacích mezi otcem a dětmi se ze všech sil snažila tlumit dopad otcových výbuchů.
Podle svědectví dala Julie svolení Maxi Brodovi, aby nesplnil přítelovu poslední vůli a jeho rukopisy nespálil, podepsala také mnohé z nakladatelských smluv na vydání synových děl.

Gabriele Elli Kafková, později Hermannová (1889 - 1941)
nejstarší z Franzových sester. Elli, jakkoliv byla podle Franze otci nejpodobnější, byla jeho nejméně oblíbeným dítětem a terčem mnoha otcových výtek a výpadů.
Elli se provdala za Karla Hermanna, obchodníka a muže poněkud světáckého založení a vystupování. Karl Hermannn díky finanční hotovosti otce Kafky vedl Pražské asbestové závody Hermann a Co., v nichž byl Franz Kafka společníkem. V pozdějších letech, po hospodářské krizi, firma zkrachovala a rodině se nevedlo nejlépe.
Elli měla s Hermannem tři děti - Felixe, Gerti a Hanne. Elli, její dcera Hanne s manželem a jeho rodiči byli deportováni do ghetta v Lodži, kde zahynuli.
Syn Felix, miláček dědečka Kafky, zahynul ve francouzském koncentračním táboře.

Valerie Valli Kafková, později Pollaková (1890 -1942)
prostřední ze sester, byla prý otcovou oblíbenkyní, ačkoliv (nebo právě proto) mu byla nejméně podobná. Valli se provdala za prokuristu Josefa Pollaka a měla s ním dvě dcery Marianne (žila do roku 2005 a v Londýně spravovala odkaz Franze Kafky) a Lotte (tragicky zahynula v roce 1931 v sedmnácti letech).
Valli spolu s manželem Josefem byli deportováni do ghetta v Lodži, kde zahynuli během selekcí v září 1942.

Ottilie Otla Kafková, později Davidová (1892 -1943)
Franzova nejmladší a nejbližší "nejmilejší" sestra. Franz s Ottlou vytvořili uprostřed rodiny jakési spojenectví, společně čelili tlakům ze strany otce, společeně se podporovali - Franz Ottlu, když se rozhodla opustit otcův obchod, zvolit si sama partnera, hospodařit na statku svého švagra Hermanna v Siřemi. Ottla o Franze pak pečovala v jeho nemoci, zařizovala pro něj nejrůznější praktické věci.
Ottla se provdala za vysokého úředníka svazu českých pojišťoven Josefa Davida, ačkoli rodiče tomuto svazku příliš nepřáli (Josef David byl nacionálně cítící Čech nežidovského původu). Měli spolu dvě dcery Věru a Helenu. Manželství s Josefem Davidem nebylo příliš šťastné, manželé se proto rozvedli, bohužel však v nejméně vhodnou dobu. Ottla po rozvodu přestala být "chráněná" a byla deportována do Terezína. Tam pracovala jako ošetřovatelka batolat v domě pro sirotky. Podle vzpomínek přeživších byla neobyčejně laskavá a respekt budící žena. V létě 1943 se dobrovolně přihlásila jako ošetřovatelka k transportu zbědovaných dětí z polského Bialystoku, které měly být údajně určeny pro výměnnou akci. Všechny děti však byly poslány do Osvětimi a zavražděny v plynových komorách. Spolu s nimi i jejich ošetřovatelé, mezi nimi i Ottilie Davidová. Ottliny dcery válku přežily.

Max Brod (1884 - 1968)
pražský německý prozaik, lyrik, dramatik, esejista, umělecký kritik a také hudební skladatel židovského původu, přesvědčený pacifista a sionista. Organizátor pražského německého literárního světa a propagátor české kultury v zahraničí (zejména Leoše Janáčka a Jaroslava Haška). Byl přítelem a biografem Franze Kafky, jehož dílo vydal z pozůstalosti. Významnou měrou přispěl k jeho celosvětové proslulosti.
Max Brod byl synem pražského bankovního ředitele. Studoval práva , velmi záhy se začal zajímat o literaturu a také psát. Na rozdíl od Kafky byl Brod od počátku úspěšným autorem. Psaní prózy i literárních studií se věnoval až do konce svého života. S Franzem Kafkou se setkal poprvé v roce 1902 ve studentském spolku. Od té doby se přátelili. Max Brod byl Franzovi oporou, povzbuzoval jej v literární tvorbě a snažil se mírnit jeho duševní krize. Pomáhal mu publikovat jeho texty. Než Kafka zemřel, ustavil ve své závěti, že jeho dosud nepublikovaná díla mají být zničena. Vykonavatelem poslední vůle určil Broda. Ten se však rozhodl Kafkovu pozůstalost vydat. Od roku 1925 začal Brod publikovat Kafkova díla z pozůstalosti, napsal také jeho biografii. 
V roce 1939 Max Brod emigroval do Palestiny, kde se podílel na budování samostatného židovského státu. Až do své smrti byl dramaturgem izraelského státního divadla.

Felice Bauerová (1887 - 1960)
byla přítelkyně a snoubenka Franze Kafky. Felice byla vzdálenou příbuznou Maxe Broda. Od dětství žila v Berlíně, pracovala tam jako prokuristka. Právě u Brodových se v srpnu 1912 Felice a Franz spolu prvně setkali. Tím začala jejich korespondence i pětiletý velmi proměnlivý poměr. Komplikace do něj vnášela mimo jiné Felicina přítelkyně Grete Blochová. Když se Felice dozvěděla o Franzově současném blízkém vztahu s Gretou, žádala vysvětlení. Po vyčítavé hádce, jíž byla přítomna i Felicina sestra Erna a Grete, zrušil Franz své první zásnuby, nicméně jí psal dál. Druhé zásnuby zrušil, obávaje se, že svatba a manželský život by jej odváděly od literární tvorby. Poté, co u Franze v roce 1917 propukla tuberkulóza, definitivně Felici opustil.
V roce 1919 se Felice provdala za berlínského bankovního prokuristu Moritze Marasse, s nímž měla dvě děti. V roce 1931 se odstěhovali do Švýcarska, poté v roce 1936 do USA. Felice byla později finančním nedostatkem a nemocí donucena Kafkovy dopisy prodat nakladateli Schockenovi. Později byly knižně vydány pod názvem Dopisy Felici.

Grete Blochová (1892 - 1944)
berlínská úřednice, přítelkyně Felice Bauerové. S Franzem Kafkou se seznámila v říjnu 1913 v Praze. Kafku na první pohled okouzlila. Byla prostřednicí ve vztahu Franze s Felicí, v řadě dopisů jí Kafka líčil jejich nesnadný vztah.
Grete měla nemanželského syna, který zemřel v dětském věku v roce 1921. V roce 1940 Grete v dopise příteli připsala otcovství Kafkovi. Pozdější bádání tuto možnost ale vyvrací, není pro ni přímých důkazů, naopak řada okolností svědčí proti. Také Kafkovy dopisy nevypovídají o tom, že by jejich vztah dospěl do tak intimní blízkosti.
V roce 1936 se Grete odstěhovala do Itálie. Po obsazení německými vojsky byla s ostatními Židy zatčena a později neznámo přesně kdy zavražděna. Její smrt odhalil až Červený kříž v roce 1945.

Jana Slavíková
ševcova dcera, o níž se ve hře mluví, je postava vyrostlá z Różewiczovy fantazie. Nicméně má několik shodných rysů, s další snoubenkou Franze Kafky Julií Wohryzkovou (1891 - 1944). Ta byla ze sociálně slabší židovské rodiny, půvabná, údajně veselé bezstarostné povahy. Plán na sňatek s Julií narazil na radikální odpor Hermanna Kafky, který ji dokonce údajně tituloval "rozjívenou cuchtou". Julie se později dobře vdala. Zemřela v koncentračním táboře Osvětim.

video

ROZHOVOR S REŽISÉREM VOJTĚCHEM ŠTĚPÁNKEM A HERCEM JANEM HOFMANEM...

 

REPORTÁŽ MOZAIKATV...