Údolí včel / Vladimír Körner

Informace

Obsazení:
Mnich Blasius, Knecht, Uhlíř – Kryštof Nohýnek, Michal Slaný
Ondřej – Jan Zadražil
Lena – Ljuba Krbová
Rotgier, Knecht, uhlíř, Slepý chlapec – Jiří Racek
Otec – Jan Skopeček
Armin – Jan Novotný

 

 

"Štěstí je jenom slovo. Lidé je často říkají, ale nikdo je ještě neviděl. Kromě mne."

Sugestivní příběh dvou mužů, kteří, každý z rozdílného důvodu, vstoupí do rytířského mnišského řádu. Příběh jednoho přátelství, jednoho vztahu, který je mocnější než láska, silnější než život. Dramatizace historického románu Vladimíra Körnera se soustředí na otázku hledání štěstí a na faktickou nemožnost jakéhokoli životního štěstí dosáhnout, vstoupí-li do hry extrémní oddanost jedinému postoji.

 

Délka představení: 1 hodina a 35 minut bez pauzy.

Datum premiéry: 2012-10-10

O autorovi

 

"Člověk má zůstat takový, jaký je. Čili se nesmí přidat k žádné ideologii, k žádnému hnutí, k ničemu. Má zůstat především věrný sám sobě. To je moje téma."

Vladimír Körner / *1939 v Prostějově
Dětství prožil v Uhřičicích u Kojetína. Jeho otec za okupace vedl odbojovou organizaci a 7. května 1945 padl. Tento traumatizující zážitek se zásadní měrou promítl do pozdější Körnerovy prozaické tvorby. V padesátých letech se učil sedlářem a podkovářem. Od roku 1954 studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích. Po maturitě byl přijat na FAMU, kde studoval dramaturgii. Studia ukončil absolventským filmem Závory a prací nazvanou O motivaci a napětí. Již během studií působil ve Filmových studiích Barrandov: 1962-1970 jako dramaturg, 1970-1991 jako scenárista. Poté se stal spisovatelem z povolání.

Je autorem následujících próz: Post bellum 1866 (1986 - obsahuje novely Post bellum a Svíbský les), Anděl milosrdenství (1988), Psí roky (1992), Smrt svatého Vojtěcha (1993), Oklamaný (1994), Odváté novely (1995), Kámen nářku (2002). Jako scénárista se Körner profiloval celou řadou scénářů k celovečerním filmům: Čas jeřabin (1963, scénář spolu s V. Goldmannem), Deváté jméno (1963, scénář spolu s V. Goldmannem), Pověst o stříbrné jedli (1973), Sázka na třináctku (1977), Instrukce (1978, povídka z filmu Silnější než strach), Kukačka v temném lese (1984), Chodník přes Dunaj (1989, scénář spolu s M. Puobišem a M. Lutherem), Stín kapradiny (1989, režie a spolupráce na scénáři F. Vláčil). Některé scénáře vznikly na základě vlastní prozaické předlohy: Adelheid (1969), Cukrová bouda (1980, podle prózy Zrození horského pramene). Jiné naopak představovaly předstupeň k později vydaným Körnerovým knihám: Místenka bez návratu (1964, knižně s titulem Střepiny v trávě), Údolí včel (1967), Zánik samoty Berhof (1974, režie a spolupráce na scénáři J. Svoboda), Kainovo znamení (1989, kniha s titulem Život za podpis), Krev zmizelého (2005, režie M. Cieslar, vydáno 2005). Próza Psí kůže vznikla na základě stejnojmenné televizní hry (1985) a kniha Lékař umírajícího času podle stejnojmenného slovenského televizního seriálu (1984, 1990 filmová podoba pod názvem Svědek umírajícího času). Pro Československou televizi napsal Vladimír Körner hry Královské usínání (1975) a V podzimním dešti (1977).
Celá řada filmů, na nichž V. Körner spolupracoval byla oceněna na domácích i zahraničních filmových festivalech (Karlovy Vary, Cannes, Osaka, Monte Carlo atd.). V roce 2006 obdržel od ministra kultury ocenění Medaile Artis Bohemiae Amicis.
V současné době vycházejí sebrané spisy Vladimíra Körnera.

Prameny
Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl A – L, Praha 1995
Slovník českých spisovatelů, Praha 2000.

C. G. Jung

OBĚŤ
Carl Gustav Jung: Symbol proměny ve mši (překlad...)

Přinášení významného daru v oběť navozuje bezpochyby otázku: Může člověk vůbec takový dar nabídnout? Je vůbec taková možnost v jeho duševním dosahu, Církev na tuto otázku odpovídá záporně tím, že konstatuje, že obětujícím knězem je sám Kristus. Protože je ale lidství do tohoto obětování vtaženo, také Církev – ovšem s jistými výhradami – odpovídá na tuto otázku kladně. Na straně obětujícího rovněž nacházíme komplikovanou, symbolickou skutečnost: symbolem je totiž Kristus, který je obětujícím i obětovaným zároveň. I tento symbol má vícevrstvý význam, který se v následující pasáži pokusím analyzovat.

Obětní úkon zprvu spočívá v tom, že dávám věc, která mi patří. Všechno, co mi patří, nese pečeť toho, že „je to mé“ („das Meinsein“), totiž subtilní identity s mým já. Tuto sounáležitost všech věcí, které nesou pečeť toho, že „jsou mé“, že patří k mé osobnosti, formuloval Lévy-Bruhl velmi výstižně jako „participation mystique“. Jde o iracionální nevědomou identitu, která pochází z toho, že všechno, s čím se nějakým způsobem stýkáme, existuje nejen samo o sobě, ale zároveň je také symbolem. Symbolizace vzniká tím, že zaprvé má každý člověk nevědomé obsahy a za druhé má každá věc své neznámo… Naše psyché je ve skutečnosti rozprostřena daleko za hranice vědomí…

To, co tedy dávám z toho, co je mé, je už samo o sobě symbolem, tj. je to něco mnohoznačného, ale kvůli neuvědomělosti svého symbolického charakteru to závisí na mém já, poněvadž je to součástí mé osobnosti. A proto je s každým darem, výslovně či nevýslovně, spojen nějaký osobní požadavek. Ať chceme nebo nechceme, je tu neustále nějaké „do ut des“ (dávám abys dal). Dar má proto význam osobního záměru, neboť pouhé dávání jako takové ještě vůbec není obětí. Obětí se stává teprve tehdy, jestliže obětujeme, tj. vzdáváme-li se záměru onoho „do ut des“ s dáváním spojeného. To, co je dáváno, musí být – pokud si to činí nárok být obětí – odevzdáno tak, aby to mohlo být zničeno. Teprve pak je možné, že je zrušen egoistický nárok.

…musí dojít k uvědomění existující identity s darem alespoň do té míry, že člověk pozná, do jaké míry dává sám sebe tím, že přináší dar v oběť. To znamená, že z přirozeného faktu totožnosti s tím, co je „mé“, vzniká mravní úkol obětovat sebe, respektive tu část sebe, která je totožná s darem. Člověk má vědět, že dává nebo odevzdává sám sebe a že s tím jsou pokaždé spojeny příslušné nároky. Teprve toto uvědomění zaručuje, že dávání je také skutečně obětováním, neboť vím-li a připouštím-li, že dávám nebo obětuji sám sebe a nechci za to nic splatit, pak jsem obětoval svůj nárok, to znamená část sebe. Proto pokaždé, když dávám a vzdávám se nároku, to znamená dávám a fonds perdu (a zříkám se odplaty) v každém ohledu, znamená to, že obětuji sám sebe. Obvyklé dávání, jež zde není zcela opláceno, je pociťováno jako ztráta. Oběť však musí být jako ztráta, aby už najisto neexistoval egoistický nárok. Proto má být dar dán tak, jako by měl být zničen. Protože dar tedy představuje mě samotného, zničil jsem v něm sám sebe, to znamená vzdal jsem se sebe sama, aniž bych za to cokoli čekal. Tato úmyslná, záměrná ztráta ale – díváme-li se na to z druhé strany – žádnou skutečnou ztrátou není, naopak je ziskem, neboť to, že člověk může obětovat sám sebe, dokazuje, že sám sebe vlastní. Nikdo nemůže dát co nemá. Kdo se tedy obětuje, tj. je s to se vzdát svého nároku, musí tento nárok nejprve vlastnit, jinými slovy musí si ho být vědom. To předpokládá akt sebepoznání, bez něhož je člověk – právě pokud jde o tyto nároky – nadále nevědomý.

…rozdílné jsou nejen postoje, ale i situace, za nichž dochází ke vzdání se nároků. V prvním případě může jít o situaci, která se člověka osobně přímo nedotýká. Oproti tomu ve druhém případě může jít o oběť, která je velmi osobní a způsobuje dárci opravdové utrpení, kdy jde vskutku o překonání sebe sama. Abychom uvedli příklad v rámci našeho pojednání: v prvním případě jde například o účast na mši, ve druhém o něco podobného jako je Abrahamovo obětování syna či Kristovo rozhodnutí v Getsemaně. To první člověk možná s velmi opravdovým vcítěním zakouší a zbožně prožívá, to druhé je však reálné.

Dokud je bytostné Já nevědomé, odpovídá Fredovu nadjá a vytváří zdroj neustálých mravních konfliktů. Je-li však staženo z projekce, tj. není-li už míněním druhých, pak člověk ví, že je svým vlastním „ano“i „ne“. Potom bytostné Já působí jako unio oppositorum (jednota protikladů) a vytváří tak tu nejbezprostřednější zkušenost božského, jaká je vůbec psychologicky přípustná a pochopitelná.

Pár slov k inscenaci

„Körner je autor, který disponuje úchvatným jazykem. Autor, který je silně imaginativní, metaforický a zároveň umí napsat silný dialog, vystavět dramatickou situaci. Dalším důvodem pro dramatizování jsou neuvěřitelně silné emoce, které jsou v románu zakódovány. Archetypální potřeba boje, lovu, obhospodařování půdy, primitivní či rozvinutá religiozita, potřeba lásky, doteku a sdílení, to vše je stejné pro lidi ve středověku i v období postdramatického divadla. Dalším důvodem výběru tohoto titulu je také sevřená forma příběhu nemnoha postav a rozjímání o tom, zda lze dosáhnout štěstí.
Cesta Armina von der Heide svázaná s asketickým ideálem oběti fyzického těla za věčnou spásu se staví proti cestě Lenořině, cestě ženské, která hledá štěstí v pozemském bytí, ve zrození a rodině. Samy o sobě mohou tyto tak vzdálené ideály existovat na jedné zemi. Když se ovšem protnou v boji o třetího člověka, který podobně jako Ondřej z Vlkova přijímá, chápe a naplňuje oba póly – rodí se konflikt. Nelze druhého člověka násilím učinit šťastným.“
Autorka dramatizace, režisérka Eva Bergerová

video

TRAILER K INSCENACI...