ZLOČINY.ŽENY.DOC / Varvara Fajer

Informace

Obsazení:
Varvara – Kristýna Leichtová
Muži – Jan Hofman
Olga – Pavlína Balner
Bella – Eva Vrbková

 

Syrová a surová dokumentární hra - přepis skutečných rozhovorů ruské novinářky se dvěma vězeňkyněmi, odsouzenými za vraždu muže, či spoluúčast na ní. Čím blíž se novinářka snaží k těmto ženám dostat, tím víc se musí sama ukázat. Také ona řeší svou vášeň, své ponížení, svou nenávist… Dialog s “vražednicemi” se tak stává vlastně svéráznou terapií jedné intelektuálky.

OLGA: Napsal mi, že bych se měla starat vo děti a ne zabíjet chlapy, a že je ve mně tolik nenávisti k chlapům! Já se sotva zbavila tý urážky a von mi zase píše: „Teď ti nemůžu pomoct, teď mám sám problémy…“ Fetoval, a jak jsem pochopila z toho jeho dopisu, tak si zase píchá, to ten jeho škrabopis, von ti škrábe jako prase. Pak jsem mu taky napsala poslední dopis: „Užívej si, dokud sedím, ale až mě pustí, tak si buď jistej, že tě vykastruju nebo něco, každopádně ti něco udělám.“

Upozornění: Představení je do 18 let nevhodné.

Vzhledem ke specifickému uspořádání hlediště neumožňujeme po začátku představení vstup do sálu. Děkujeme za pochopení.

Délka představení: 2 hodiny s pauzou

Datum premiéry: 2015-06-04

O autorovi

Varvara Fajer (dříve Galina Siňkina) je ruská novinářka, režisérka, autorka, herečka a v neposlední řadě také politická aktivistka.

Varvara vystudovala žurnalistiku na Fakultě mezinárodní žurnalistiky a poté režii na VGIKu. Je autorkou, režisérkou i herečkou řady inscenací experimentálního divadla Teatr.doc, založeného v Moskvě v roce 2002. Vedle divadelní tvorby se zabývá i filmem, natočila několik dokumentárních filmů. Mezi její další projekty patří například Babičky a sex, hra o vnímání sexu ve starším věku v protikladu mezi tělesným stavem a psychickou touhou, nebo projekt Tajemství o životě divadelní sekty.

Hra Varvary Fajer Zločiny z vášně byla první dokumentární hrou představenou v divadle Teatr.doc a vznikla na základě metody verbatim z rozhovorů pořízených s vězeňkyněmi z Orlovské věznice.

video

 

 

 

Rozhovor s V. Fajer

Jak vzniklo divadlo Teatr.doc?

Michail Ugarov se spřátelil se Stephenem Doldrym z londýnského divadla Royal Court a začali spolu mluvit o možných inovacích v divadle. Stephen vyprávěl o divadelní dokumentaristice v Anglii a je pravda, že se odvolával na Stanislavského a říkal, že tuto metodu vymyslel už Stanislavskij. Doldry pak přijel do Ruska a vedl tam semináře s mladými tvůrčími lidmi, které zaujala myšlenka dokumentárního divadla. Z toho se pak začaly, zpočátku v seminářích a na festivalech, rodit od roku 1999 dokumentární projekty. A v roce 2002 se pro to našel malý sklepní prostor v centru Moskvy.

Jakou bude mít divadlo budoucnost?

Těžko říct, nejsem věštkyně. Ale co můžu říci je to, že dokumentaristika dokáže odrazit nejmenší nuance lidské psychiky, její nevyzpytatelnost. Člověk je velmi důležitý. A také je důležité, že žijeme právě teď a že jsme takoví, jací jsme. My už se nebudeme opakovat. A proto pozorujeme samy sebe i všechny kolem. Je to strašně napínavé zaměstnání (činnost), které rozvíjí duši.

Odkud získává divadlo Teatr.doc peníze?

Žije z různých grantů společenských a kulturních fondů. Peněz je málo. V podstatě je to hlavně entuziasmus, z čeho žije. Ti, co se na divadle podílejí, by byli ochotni platit, jen aby takové divadlo žilo dál.

Jak jste se dostala do ženské věznice? Kde se nachází?

Dostat se do ženské věznice mi pomohla tamní psycholožka Galina Roslovová, která přijela na seminář Teatr.doc s cílem navázat kontakt s možností nějaké spolupráce do budoucna. Věznice se nachází v Orlovské oblasti. Vesnice Šachovo.

Setkala jste se při práci s vězeňkyněmi s nějakými potížemi? Šokovalo vás něco při setkání s nimi?

Bylo to hodně těžké a div jsem se nerozplakala, když jsem tam poprvé přijela a vkročila na území věznice. Viděla jsem oči žen, pro které jsem byla mimořádnou osobou, protože jsem přišla ze svobody. Když jsem viděla jejich oči hladovějící po svobodě, sevřelo se mi srdce. Chovaly se ke mně hrozně hezky, až s dětskou důvěřivostí. Všechny jsem si je stihla zamilovat. Při mém výjimečném postavení režiséra to bylo možné, ale kdybych se do věznice dostala jako vězeňkyně, kdo ví, jak by se to všechno vyvíjelo.

Šok jsem zažila jednou, když mě při mé druhé služební cestě do zóny začali prohledávat a chtěli mi vzít kazety a videomateriály. Někdo se tam s někým špatně dohodl a jeden z ochranky měl pocit, že je nutné to prověřit. Všiml si, že mám diktafon, kameru a šel to ohlásit na bezpečnostní službu. Nejvyšší vedení tam zrovna nebylo. Chudák psycholožka Roslovová nevěděla, co dělat. Bylo zcela jasné, že jestli si kazety někdo poslechne, budou z toho obrovské nepříjemnosti. Protože vězeňkyně mluvily hodně otevřeně. Jedna z nich mi tam líčila zločin, který měla v plánu zrealizovat. Nějak jsme kazety schovaly a vynesly je až další den. Cítila jsem se tehdy jako bezprávná vězeňkyně, bylo mi hrozně nepříjemně a měla jsem strach.

A co naopak bylo velmi přirozené ve styku s vězeňkyněmi?

Jejich touha přátelit se, otevřenost a pozornost. Jsou jako děti. A také jako děti umějí podvádět.

Ruské věznice patří v našich neinformovaných představách k těm nejhorším místům, je skutečnost horší nebo lepší?

Ve věznici, kde jsem byla já, byl pořádek, všechno probíhalo podle řádu jak na pionýrském táboře. Vězeňkyně si tam malují, šijí hadrové hračky, píší básničky, povídky, poslouchají hudbu, pracují. Mají se navzájem rády (téměř všechny jsou lesby). Takže navenek vypadá všechno hrozně mile. Ale já sama si dobře vzpomínám na dobu, kdy jsem jezdila na pionýrské tábory. To byla klec, kde se člověk musel tvářit, že je všechno dobré. Zas tak úplně jednoduché to tam není.

Jak vnímá ruská veřejnost podobné divadelní experimenty? Objevují se nějaké náznaky větší tolerance vůči odsouzeným, gayům a podobně?

Diváci bývají z představení u vytržení. Zločiny vášně se líbí obzvlášť ženám. V hlavách diváků dochází k určitému posunu. To znamená, že mají pocit, že jejich vztah k těmto sociálním skupinám se mění. Ale jestli se opravdu změnil, to závisí až na tom, jak se zachovají ve chvíli, kdy dojde k přímému kontaktu s takovou skupinou.

Nakolik ovlivňují dokumentární postupy divadelní jazyk?

Tyto postupy mají velký význam. Hlavně mají vliv na hereckou práci. Hereckou akci to nutí k větší bezprostřednosti. Protože herec se snaží předvést nějaký výrazný způsob jednání a vyjadřování konkrétního živého člověka. A co se týče dramatiků, ti se na tom učí vytvářet rozdílný jazyk pro různé postavy. Protože většinou mluví všechny postavy jedním jazykem – jazykem autora. Dokumentaristika je teď hodně v módě. Ale má i svůj líc, a to je komerce. To, co dělají někteří lidé, aby se zavděčili divákům. To jsou pak vulgarismy pro vulgarismy, sex pro sex. A tak dále…

Změnily se některé osobní názory po této zkušenosti?

Osobní pohled na život se mění stále, zatím ze mě ještě není mumie. Život je zařízený tak, že se člověk stále má něco učit a moudřet. Učit se a moudřet. Ale to je pro ty, kdo žijí a ne pro ty, co jen tupě čekají na smrt.

 

Tereza Krčálová (redakce@ruskodnes.cz)

Data uvedení

Na programu: